Unie obhájců si je vědoma letité diskuze, která se vede ohledně toho, kdo by měl rozhodovat o návrhu na obnovu řízení a v následujícím řízení obnoveném. V poslední době je však tato problematika opět předmětem diskusí v souvislosti s rozhodnutími v některých konkrétních věcech.
Podstatou obnovy řízení je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních, na kterých je původní rozhodnutí založeno v případech, kdy příčiny nedostatků vyšly najevo až po právní moci rozhodnutí.[1] Obecným účelem tohoto mimořádného opravného prostředku tedy je, aby zjištěný skutkový stav byl v souladu se zásadou materiální pravdy dle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu.
Domníváme se, že aby tento mimořádný opravný prostředek mohl efektivně naplňovat svůj smysl a účel, je nutné zajistit, aby na nově zjištěné skutečnosti bylo nahlíženo nejen zcela nestranným a nezávislým pohledem, ale i pohledem nezatíženým dřívějšími skutkovými zjištěními. Toho lze dosáhnout jen za situace, kdy o obnově řízení bude rozhodovat soudce (přísedící) případu neznalý, resp. ten, který se neúčastnil rozhodování v původním řízení.
Současná úprava trestního řádu však nevylučuje, aby v obou fázích řízení o obnově rozhodoval opět stejný soudce (přísedící), který rozhodoval v původním řízení. Přitom je zcela zřejmé, že tento soudce bude posuzovat nové skutečnosti v kontextu toho, jakou vypovídající hodnotu jim přisuzoval v původním řízení. Pokud bude i nadále o obnově rozhodovat soudce (přísedící), který ve věci již jednou rozhodoval a nabyl vnitřní přesvědčení o správnosti svého rozhodnutí, jen stěží toto přesvědčení dokážou zvrátit nové skutečnosti. Soudce (přísedící) bude na nové skutečnosti opět nahlížet optikou toho, jakým způsobem dříve hodnotil jednotlivě i v souhrnu získané informace o dokazované skutečnosti. Odlišným případem pak mohou být situace kdy soudce (přísedící), který rozhodoval v původním řízení, nebude motivován změnit své původní rozhodnutí, protože by implicitně přiznával, že se v původním řízení mohl ohledně některých zjištěných skutečností mýlit. Navíc je samozřejmé, že pokud soudce v obnovením řízení vydá na podkladě nových skutečností diametrálně odlišné rozhodnutí, vzbudí to oprávněný zájem u laické veřejnosti – ta nebude šetřit kritikou jeho osoby především za situace, kdy se soudce rozhodne zprostit viny odsouzeného, který si již několik let vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody. Za stejně podstatné považujeme také to, že v řízeních, které se táhnou několik let a jejichž spis čítá několik desítek tisíc listů, podaný návrh na obnovu řízení může v soudci (přísedícím) již od počátku vyvolat negativní postoj nejen k celé věci, ale také k tomu, kdo obnovu řízení navrhl. Takový přístup v konečném důsledku omezuje cíl trestního řízení, tedy zjištění materiální pravdy.
Skutečnosti či důkazy, které by mohly odůvodnit změnu původního rozhodnutí, jsou shledávány v soudní praxi jen zcela výjimečně, a jen v případech, kde je zcela evidentní, že původní rozhodnutí nemůže obstát. Zpravidla je tomu tak v případech důkazu vyvracejícího jednoznačně vinu odsouzeného (např. v případech, kdy nově analyzovaný vzorek DNA vylučuje odsouzeného jako pachatele), kde prostor pro opačnou úvahu soudu ohledně viny je minimální. Naopak tam, kde nový důkaz (skutečnost) vnáší „pouze” určitou pochybnost o vině odsouzeného, a kde je širší prostor pro hodnocení nového důkazu (skutečnosti) v souhrnu dalších důkazů, hraje významnou roli právě hodnotitel, tedy soud (přísedící), který ve věci rozhoduje.
Je zcela zřejmé, že výše uvedené skutečnosti nestranný pohled na projednávanou věc ovlivňují. Unie obhájců tedy doporučuje, aby byly vyslyšeny hlasy odborné veřejnosti a došlo ke kýžené změně, která by se nijak nedotkla základních zásad trestního řízení a zároveň by reflektovala skutečnost, že při zachování současného stavu nemůže nikdy dojít ke zcela nestrannému a objektivnímu posouzení věci.
Z těchto důvodů Unie obhájců podporuje jako minimum nutného návrh poslankyně prof. JUDr. Heleny Válkové, CSc. (viz písemný pozměňovací návrh č. 6589 ze dne 24. 10. 2020 k tisku č. 624, VIII. volební období – https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=8&T=624), aby v řízení o obnově řízení a v řízení po povolení obnovy byl vyloučen soudce (přísedící), který ve věci rozhodoval v původním řízení. Jedině za těchto podmínek bude věc posouzena bez ovlivnění náhledem na již opatřené a provedené důkazy a z nich učiněné skutkové závěry sloužící jako podklad pro rozhodnutí, protože soudce (přísedící) k celé věci bude přistupovat bez svého vnitřního přesvědčení o správnosti svého předchozího rozhodnutí. Soudce (přísedící) na původním řízení nezúčastněný může nezatíženě a kriticky přistoupit k posuzování a celkovému hodnocení získaných důkazů v souvislosti s novými skutečnostmi než osoba, která sama důkazy již jednou hodnotila.
Unie obhájců je zároveň přesvědčena, že optimálním řešením je, aby v obou fázích rozhodoval soud odlišný od soudu, který ve věci rozhodoval v původním řízení, čímž se do značné míry eliminuje existence kolegiálních vazeb mezi soudci téhož soud, což je markantní zejména u soudů s nízkým počtem trestních soudců. To poskytne obviněnému maximální záruku toho, že jeho věc bude posouzena spravedlivě a v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Realizovat dané řešení je možné výběrem z několika variant:
- v řízení bude rozhodovat vyšší článek soudu než ten, který ve věci rozhodoval v původním řízení, případně svěřit agendu řízení o obnově do kompetencí Nejvyššího soudu,[2]
- dojde ke změně místní příslušnosti, kdy bude v řízení rozhodovat věcně příslušný soud, ale rozhodnutí bude na soud nacházejícím se v jiném okrese či kraji. Výše zmíněné možnosti byly současně obsahem Východisek a principů nového trestního řádu, které vláda vzala na vědomí, a ve kterých se uvádělo, že by příslušným k rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy měl být tzv. odvolací soud, tedy soud, který ve věci samé rozhodoval ve druhém stupni.
Zároveň se domníváme, že námi navržené řešení je zcela v souladu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, neboť v první fázi rozhodování o samotné obnově řízení není uplatňován revizní princip a dochází tak pouze k posuzování navrhovatelem uváděných důvodů, zda na základě jeho návrhu jsou zde podmínky pro povolení obnovy řízení. V řízení po povolení obnovy by rozhodující soudce (přísedící) měl sám činit ve věci vše proto, aby případným průtahům zabránil. Mnohé námitky zaznívají v tom směru, že seznámení se spisem bude pro nového soudce (přísedícího) časově náročnější. Je nutné si položit zásadní otázku, zda pouhé urychlení řízení ve věci, kde již existuje pravomocné rozhodnutí, má převážit nad posouzením věci jiným soudcem (přísedícím), který není zatížen svým předchozím vnitřním přesvědčením.
Unie obhájců tak závěrem shrnuje, že současná situace, kdy o věci může rozhodovat stejný soudce (přísedící), je s ohledem na uvedené skutečnosti již dále neakceptovatelná a změna současné úpravy trestního řádu je v tomto ohledu nezbytná. Vyčkávat se změnou na mnoho let slibovaný nový trestní řád nelze.
Zároveň proto vyzívá ministryni spravedlnosti a členy zákonodárného sboru, aby jednoduchou změnou právní úpravy v trestním řádu bylo dosaženo, že o návrhu na obnovu řízení a v obnoveném řízení samotném rozhodoval jiný soud, než v původním řízení. V případě, že návrh nezíská dostatečnou podporu, je třeba trvat alespoň na tom, aby nerozhodovali stejní soudci (přísedící) jako v původním řízení.
doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D.
viceprezident Unie obhájců ČR
[1] Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3373
[2] Přitom nejde o námi nahodilý výběr, když na tuto možnost (v rámci řízení o obnově) poukazoval také Pavel Šámal: „ Z hlediska její budoucí úpravy bude však třeba zvážit, zda by po vzoru zejména evropských kontinentálních právních úprav neměly být přesněji a konkrétněji vymezeny důvody obnovy řízení, a dále, zda by o obnově řízení neměl zásadně rozhodovat jiný senát soudu, který konal řízení v prvním stupni, nebo zda by neměl o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodovat soud bezprostředně nadřízený (jinak působící jako odvolací soud), popř. Nejvyšší soud.“ (srov. Šámal, P.: Opravné prostředky v trestním řízení. Stížnost pro porušení zákona. Obnova řízení. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 158)
