Tomuto stanovisku předcházely poměrně závažné obtíže při aplikaci ustanovení § 28 an. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), ve smyslu § 2 odst. 14 trestního řádu.
Pro uvedení do problematiky lze nastínit následující modelovou situaci: Klient od počátku řízení prohlašuje, že neovládá český jazyk. Mateřským jazykem obviněného je jazyk, který jeho obhájce neovládá. Česky klient nehovoří a jeho znalost angličtiny nepostačuje pro řádnou přípravu obhajobyv daném řízení. Nutno podotknout, že obhájce byl ustanoven klientovi soudem, neboť se jedná o případ nutné obhajoby podle ustanovení § 36 trestního řádu.
Klient tedy v souladu s ustanovením § 28 an. trestního řádu prostřednictvím svého obhájce žádal o přibrání tlumočníka z jeho mateřštiny, který bude tlumočit porady s obhájcem. Tento tlumočník však nebyl přibrán s odůvodněním, že takový postup nemá oporu v trestním řádu. V rámci vyřízení podnětu k výkonu dohledu nad podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“) byl shledán postup nižšího státního zastupitelství správným s tím, že obhájce má možnost s klientem hovořit v průběhu procesních úkonů, kdy je orgánem činným v trestním řízení přibrán tlumočník pro účely daného úkonu, tedy ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení. Tento výklad je však absurdní, a to také s ohledem na právo obviněného, který je ve vazbě, mluvit se svým obhájcem bez přítomnosti třetí osoby (§ 33 odst. 1 věta šestá trestního řádu). Účinnou obhajobu nelze zajistit během krátké porady s obhájcem těsně před započetím vyšetřovacího úkonu. Orgány činné v trestním řízení by zcela jistě nekvitovaly, využil-li by obhájce (pro účely konkrétního vyšetřujícího úkonu) přibraného tlumočníka také pro několikahodinovou poradu se svým klientem.
Zajištění řádné obhajoby je povinností státu. Nelze tudíž povinnost zajištění řádné obhajoby v tomto smyslu přenášet na ustanoveného obhájce. Ve prospěch tohoto hovoří i textace ustanovení § 28 trestního řádu[1]. Ani samotný trestní řád tedy nepočítá s tím, že by v rámci zajištění práva na obhajobu přibíral tlumočníka kdokoli jiný než orgány činné v trestním řízení. O ustanovení tlumočníka, o způsobilosti k této funkci, o vyloučení z ní, o náhradě hotových výloh a odměně za tlumočnický úkon atd. platí dle ustanovení § 29 trestního řádu zvláštní předpisy, tedy zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (ve znění pozdějších předpisů), prováděný vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb.[2] Zajišťoval-li by si obhájce tlumočníka sám, jednak takový postup zákon nikterak nepředvídá, a jednak by vlivem charakteru smluvního vztahu mezi obhájcem a tlumočníkem nebyla nijak regulována odměna za tlumočnický úkon.
Jak uvádí přiložené (a anonymizované) Vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze k provedenému tzv. naddohledu Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. ledna 2016, „využití tlumočníka, který je již orgány činnými v trestním řízení přibrán, případně i jiného tlumočníka, jehož služby si obhájce při vyúčtování odměny za zastupování zahrne do hotových výdajů (viz např. zmínka v usnesení VS v Praze 14 To 150/2015)“ je pouze jedním z možných postupů, avšak předpokládajícím „že náklady na tlumočníka nese primárně sám obhájce, a nikoli stát a výplata tlumočného pak závisí i na tom, zda obhájce správně, případně včas uplatní nároky na úhradu právních služeb[3].“ „Takové břemeno obhájcům obviněných nepřisuzuje žádný právní předpis.“ (Viz str. 2 anonymizované verze Vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze k provedenému tzv. naddohledu Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. ledna 2016)
Městské státní zastupitelství v Praze tedy uzavřelo, že „evropská právní úprava a česká ústavní úprava akcentují jednoznačný požadavek na poskytnutí bezplatného tlumočení osobám v trestním řízení, které je proti nim vedeno, pokud jazyk, v němž je trestní řízení proti nim vedeno, neovládají. Příslušné zákonné normy [Směrnice EP a Rady 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010, Listina základních práv a svobod (z.č. 23/1991 Sb.), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (z.č. 209/1992 Sb.) a konečně i trestní řád v § 28 – byť s omezením na „procesní úkony“] právo na porozumění jazyku, v němž je vedeno trestní řízení, shledávají za základní lidské a ústavní právo. Argumenty pro omezení tohoto základního práva v podobě „upřesnění“ jeho aplikace „pouze“ na procesní úkony, nelze dohledat a ztěží (sic!) dovodit. Je proto nutno i znění ustanovení § 28 odst. 1 tr. řádu, věta poslední vykládat v kontextu jednoznačných evropskoprávních dokumentů i tuzemské právní úpravy.“ (Viz str. 1 anonymizované verze Vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze k provedenému tzv. naddohledu Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. ledna 2016)
Lze tudíž jednoznačně dovodit, že obviněný má právo na tlumočení porad s obhájcem, tzn. zahrnující i porady obhájce bez přítomnosti orgánů činných v trestním řízení (např. i ve vazební věznici) a porady, které nejsou součástí nějakého konkrétního procesního úkonu.
Závěrem lze snad jen přijmout doporučení Městského státního zastupitelství v Praze směrem k státním zástupcům tohoto státního zastupitelství, oddělení dohledu a přezkumného řízení a vedoucím státním zástupcům jednotlivých obvodních státních zastupitelství v působnosti Městského státního zastupitelství v Praze, aby žádostem o přibrání tlumočníků pro porady obhájců s obviněnými vyhověli.
JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D.
viceprezident Unie obhájců ČR
[1] Konkrétně ustanovení § 28 odst. 1 věta třetí trestního řádu: „[…] ustanoví orgán činný v trestním řízení tlumočníka pro jazyk jeho národnosti nebo úřední jazyk státu, jehož je občanem.“ Dále také ve vztahu k pořízení písemného překladu příslušných rozhodnutí; viz ustanovení § 28 odst. 2 in fine trestního řádu: „Pořízení překladu rozhodnutí a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí se jedná.“
[2] Vyhláška k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.
[3] Pokud nikoli, pak nároky tlumočníka na úhradu tlumočného budou směřovat vůči obhájci, který jej zjednal či pro potřeby „svých“ porad s klientem využil.
