Stanovisko Unie obhájců č. 2/2019 k institutu opatrovníka právnické osoby v trestním řízení


16.3.2019

Již v roce 2014 upoutal pozornost členů Unie obhájců případ řešený před Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou, který vyústil v uzavření dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem a obviněnou právnickou osobou.[1]Právnická osoba se tehdy se státním zástupcem „dohodla“ na uložení nejpřísnějšího možného trestu: zrušení právnické osoby. To samo o sobě je pozoruhodné, ještě více pozornosti však zaslouží fakt, že za právnickou osobu tento trest nepřijala některá z osob uvedených v ustanovení § 34 odst. 1 TOPO (resp. § 21 odst. 1 o.s.ř.), nýbrž její soudem ustanovený opatrovník.

Institut opatrovníka je institutem tradičním, známý byl již římskému právu a postupně nalezl široké využití ve všech druzích soudního procesu.[2]Tradičně se uvádělo, že opatrovníkům náleží zákonem stanovená péče o osoby, které z důvodu jakéhokoliv nemohou své záležitosti samy si obstarávati ani svých práv chrániti.[3]

Smysl a účel tohoto institutuje tak zřejmý: ochrana zájmů a práv opatrovance, což nepochybně platí také v případě, že je opatrovancem právnická osoba. Ochrana zájmů a práv právnické osoby právě opatrovníkem je (má být) řešením krajním, subsidiárním, k němuž by orgány činné v trestním řízení měly přistoupit zjednodušeně řečeno pouze v případě, že zde není jiná osoba (podle § 34 odst. 1 TOPO), která by zájmy právnické osoby v trestním řízení hájila.[4]Členové Unie obhájců se však v praxi stále častěji setkávají s případy, kdy je obviněné právnické osobě opatrovník de factooktrojován, a to i v případě, že právnická osoba disponuje osobami, které by v trestním řízení mohly její zájmy náležitě (a patrně lépe než opatrovník) hájit. Mnohdy se tak děje z toho důvodu, že všechny osoby, které by podle § 34 odst. 1 TOPO mohly za právnickou osobu v trestním řízení jednat, byly předvolány jako svědci, a tedy z úkonů za právnickou osobu vyloučeny.

V tomto směru lze kvitovat postoj Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18 (oproti dosavadní praxi) judikoval, že v testu proporcionality neobstojí postup, kdy je z důvodu podle § 34 odst. 4 TOPO (předvolání zástupce právnické osoby jako svědka) takový zástupce vyloučen též z možnosti zvolit obviněné právnické osobě obhájce. Správně zde bylo vyhodnoceno, že takováto fyzická osoba, je-li toliko v procesním postavení svědka (nikoliv obviněného nebo poškozeného), pravděpodobně nebude mít žádný přímý (zejména majetkový) zájem na výsledku řízení; její zájmy tedy zásadně nebudou v rozporu se zájmy obviněné právnické osoby. Právo obviněné právnické osoby na formální obhajobu zde proto dostalo přednost před ryze textualistickým a protismyslným výkladem dotyčného zákonného ustanovení. Unie obhájců má za to, že tentýž závěr je vhodné uplatnit také ve vztahu k právu zástupce právnické osoby, který je svědkem, zvolit zmocněnce právnické osobě, která je poškozeným nebo zúčastněnou osobou.

Přirozeně se nabízí otázka, jakým způsobem se může obviněná právnická osoba proti nechtěnému ustanovení opatrovníka v trestním řízení bránit. Odpověď na ni příliš nepotěší, protože zákonodárce na takovouto situaci v TOPO jednoduše nepamatoval.

A to není jediný nedostatek stávající právní úpravy opatrovnictví právnické osoby v trestním řízení. Pozoruhodnými shledává Unie obhájců také nedůvodné rozdíly v ustanovování opatrovníka právnické osobě, je-li tato v procesním postavení poškozeného (nebo zúčastněné osoby) a obviněné právnické osoby. Zatímco ustanovení opatrovníka právnické osobě, která je poškozeným nebo zúčastněnou osobou, je upraveno v trestním řádu, ustanovení opatrovníka obviněné právnické osobě upravuje TOPO. Při přijímání příslušných ustanovení TOPO jako by zákonodárce do trestního řádu vůbec nenahlédl, nezajímal se, jaká je úprava opatrovníka v případě poškozeného a zúčastněné osoby, což lze demonstrovat na těchto distinkcích:

  1. Osoba rozhodující o ustanovení opatrovníka právnické osobě v přípravném řízení: Podle ustanovení § 34 odst. 5 TOPO ustanovuje obviněné právnické osobě v přípravném řízení opatrovníka soudce. Naproti tomu o ustanovení opatrovníka poškozené právnické osobě (a rovněž zúčastněné osobě) rozhoduje v přípravném řízení státní zástupce(srov. § 42 odst. 4 a § 45 odst. 2 trestního řádu). Proč je rozhodující orgán vtěchto případech odlišný, lze jen těžko zdůvodnit, tím spíše, že jak obviněný, tak poškozený a zúčastněná osoba jsou ve smyslu ustanovení § 12 odst. 6 trestního řádu stranami trestního řízení.
  2. Přípustnost opravného prostředku: Ještě větší rozpaky však vzbuzuje rozdílná úprava vážící se kpřípustnosti podat proti usnesení, jímž se ustanovuje opatrovník, opravný prostředek (stížnost). Zatímco poškozená právnická osoba a právnická osoba v postavení osoby zúčastněné takovou možnost má, obviněná právnická osoba nikoliv. Unie obhájců neshledává žádný rozumný důvod pro to, aby obviněná právnická osoba měla v takto důležité procesní otázce nižší standard ochrany práv, nežli právnické osoby poškozené a zúčastněné. Jelikož v důvodové zprávě k TOPO není pro uvedenou distinkci žádné vysvětlení, lze se domnívat, že tato nebyla úmyslem zákonodárce a jedná se spíše o legislativně-technický nedostatek, který by měl být při nejbližší novelizaci předmětného zákona napraven.

 

Unie obhájců dále shledává v problematice ustanovení opatrovníka i významný prvek nedostatků procesní povahy ve vztahu k civilnímu rozměru trestního řízení. Opatrovník právnické osoby se vyrovnává jak s rolí obhájce v řízení trestním, tak s rolí právního zástupce v řízení o škodě a bezdůvodném obohacení. Uplatnění těchto nároků,  (viz role poškozeného v trestním řádu a vymezení rozhodování o jeho nároku v ust § 43 a násl. /  způsob rozhodnutí o nároku poškozeného § 228 trestního řádu) však má též svůj podstatný význam z hlediska práva občanského. Základním předpokladem přiznání nároků poškozenému je, vedle jasného procesního zjednodušení a možnosti soudu odkázat poškozeného s nárokem do civilního řízení, vázaného na povahu trestního procesu, který potlačuje reparaci škod zejména s ohledem na nutnost významného dokazování k otázce výše škody a všech jejich občanskoprávních podmínek, jeho civilně kvalifikované hmotněprávní uplatnění. Nárok přiznaný v trestním řízení poškozeného má jasnou civilně právní povahu a procesní obrana proti němu též. Je tak často dán rozpor mezi uplatněním zřejmých civilních oprávněných námitek a které jsou zjevně kontraproduktivním tvrzení pro obhajobu, příkladmo u námitky promlčení nároku, tedy přípustnou námitkou civilního práva ale naprosto přitěžující okolností z hlediska práva trestního.  Podstata dvojího jí procesu v jednom staví opatrovníka právnické osoby do dvojjediné role, kdy, jako opatrovník ve věci trestní je zřejmě a evidentně omezen jiným cílem než opatrovník hájící hmotněprávní zájmy obviněné právnické osoby.

Závěrem snad lze připomenout i argument svědčící pro zřejmou neblahou dichotomii TOPO a trestního řádu ve vztahu k poškozené právnické osobě. Z dikce ustanoveni občanského zákoníku jasně vyplývá, že ve smyslu ust.  § 486 odst. 1 občanského zákoníku jmenuje opatrovníka právnické osobě vždy soud, tam kde jsou třeba hájit její práva. Občanský zákoník je určujícím předpisem a TOPO ani trestní řád nemůže obcházet dikci hmotněprávního ustanovení zákona, ať už z jakéhokoliv důvodu.  Zřejmá je zde i hraniční protiústavnost ustanovení trestního řádu ve vztahu k ustanovení opatrovníka právnické osoby jako poškozeného.

Závěr

V reakci na četné sporné případy z praxe analyzovala Unie obhájců stávající právní úpravu opatrovnictví právnické osobě v trestním řízení a v návaznosti na to dospěla k závěru, že tato trpí významnými nedostatky. Kromě případů, kdy jsou účelově vylučovány osoby oprávněné za právnickou osobu v trestním řízení jednat tím, že jsou orgány činnými v trestním řízení předvolány jako svědci (což lze hodnotit spíše jako určitý nešvar orgánů činných v trestním řízení), upozorňuje Unie obhájců zejména na nedůvodné rozdíly v ustanovování opatrovníka obviněné a poškozené (zúčastněné) osobě. Stěžejním nedostatkem shledává Unie obhájců skutečnost, že na rozdíl od poškozené nebo zúčastněné právnické osoby se obviněná právnická osoba nemůže proti ustanovení (nechtěného) opatrovníka v trestním řízení bránit podáním opravného prostředku.

Prvně uvedený problém je spíše problémem aplikačním a lze jej řešit například cestou sjednocujícího výkladového stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství. Unie obhájců proto vyzývá nejvyššího státního zástupce, aby se touto problematikou zabýval a ve výkladovém stanovisku zdůraznil nutnost interpretovat ustanovení § 34 odst. 4 TOPO ústavně konformně, ve světle ústavně zaručeného práva na obhajobu a práva na právní pomoc.

Kromě toho apeluje Unie obhájců na zákonodárce, aby u příležitosti nejbližší novelizace zhojil výše uvedenou neopodstatněnou distinkci v ustanovování opatrovníka, a to tak, že připustí v TOPO stížnost proti usnesení, jímž se ustanovuje opatrovník obviněné právnické osoby, stejně jako je přípustná stížnost proti ustanovení opatrovníka právnické osobě v postavení poškozeného či zúčastněné osoby.

 

V Praze dne 14. 3. 2019

 

Doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph. D.

viceprezident Unie obhájců ČR

JUDr. Václav Vlk

člen prezídia Unie obhájců ČR

 

[1]Věc byla u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou vedena pod sp. zn. 3 T 88/2014.

[2]Tzv. hmotněprávního opatrovníka pro účely tohoto stanoviska ponechme stranou.

[3]Viz VESELÝ, František Xaver a Jiří SPÁČIL. Všeobecný slovník právní: příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na Radě říšské zastoupených, se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní Zemí Koruny české. Díl II. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. Klasická právnická díla. s. 171.

[4]Přesněji stanoví podmínky ustanovení opatrovníka obviněné právnické osobě § 34 odst. 5 TOPO. Jde o tři alternativy: a) není-li v případě střetu zájmů v dodatečné lhůtě určena fyzická osoba k provádění úkonů v dalším řízení, b) právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení, nebo c) právnické osobě nebo jejímu zmocněnci prokazatelně nelze doručovat písemnosti.