Stanovisko Unie obhájců ČR č. 2/2014 k případu Mgr. Marie Minaříkové


9.7.2014

I. Popis případu:

1. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 3.6.1999, kdy byla  zadržena Policií ČR ve škole před dětmi, kde učila, přímo ve třídě, byla jí nasazena pouta, byla v poutech eskortována dehonestujícím způsobem před celou školou do služebního vozidla a bylo jí sděleno obvinění z trestného činů – Zneužití pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2a), c) a trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) trestního zákona za činy, jichž se měla dopustit v postavení starostky obce. Ze zadržení byla propuštěna až dne 5.6.1999 a následné přípravné trestní řízení proti žalobkyni trvalo více než tři roky.

2. V řízení pak rozhodoval třikrát soud prvního stupně a třikrát soud odvolací, přičemž jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení byly často značné a neodůvodněné prodlevy.

3. Dne 25.2.2010 byla pravomocně viny zcela zproštěna, zčásti proto, že soud zjistil, že se nejednalo o trestný čin a zčásti proto, že se obžalobou popsané jednání vůbec nestalo.

4. Řízení trvalo téměř jedenáct let.

5. Mgr. Minaříková po pravomocném skončení věci podala žalobu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci a soudy všech stupňů jí bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v celkové výši 312.000,- Kč. Nejvyšší soud uvedl, že v daném případě se nejedná o otázku zásadního právního významu. Ústavní soud svým nálezem ze dne 29.4.2014 sp.zn.: I. ÚS 2551/13 konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a rozsudky soudů všech stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání.

II. Rozhodující právní závěry případu:

6. Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval zejména : Věc lze zjednodušeně vyjádřit jako obecně povědomý lidský příběh střetu s mocí: stát po dlouhá léta bezdůvodně trápil slušného a bezúhonného člověka.Vzal mu dobrou pověst, klidný spánek a práci, kterou měl rád. Když se postižený domáhal zadostiučinění, stát se zachoval v podstatě jako opatrný úředník a jakoby na lékárnických vahách odvažoval míru své odpovědnosti, neboť se obával, že věci jako precedentu by mohli využít s odvoláním na presumpci neviny i skuteční zločinci, kterým se jejich činy nepodařilo prokázat.

7. Nedokáže-li však podobné případy v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu stát (reprezentovaný nezávislými soudy) odlišit a adekvátně finančně klasifikovat i ve vztahu k dalším odškodněním dotčeného subjektu, potom nemůže dostát svému poslání v demokratické společnosti a být státem skutečně právním a ústavním. Jedná se totiž o tu nesmírně důležitou a od právního státu neoddělitelnou oblast, kdy, řečeno slovy klasiků ústavního práva, stát dozírá sám na sebe.

III. Veřejně vznášené dotazy Ministerstvu spravedlnosti, ministryni  prof. JUDr. Heleně Válkové, CSc.

8. Uvedený závazný ústavně právní názor vychází z lidskoprávní úpravy, účinné v České republice od roku 1992 vyhlášením Listiny základních práv a svobod a ratifikací Evropské úmluvy o lidských právech. Přesto až téměř po čtvrtstoletí Ústavní soud prolamuje úřednický přístup k lidskému neštěstí způsobeném nezákonným zahájením a nesprávným vedením trestního stíhání.

9. Proto se ptáme:

– Změníte přístup při uplatňování nároku na náhradu škody způsobené veřejnou mocí při nezákonně vedeném trestním stíhání?
– Budete do budoucna individuálně hodnotit každý takový případ prizmatem lidskoprávní ochrany a přistupovat na osobní projednání a smírčí řízení?
– Jaká opatření v tomto směru přijme ministerstvo?

IV. Stanovisko Unie obhájců

10. Unie obhájců je přesvědčena, že je nejvyšší čas začít považovat nespravedlivě stíhaného nikoli pouze za soupeře státní moci, ale stát musí s pokorou přistupovat k takovému člověku a nikoli z něho vytvářet napodruhé svého nepřítele, kterého je potřeba od práva odstavit a v optimálním případě protahovat řízení až do jeho smrti. Je dosavadní postup odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti zejména v těchto případech humánní?

V. Veřejně vznášené dotazy Nejvyššímu státnímu zástupci JUDr. Pavlu Zemanovi a Policejnímu prezidentovi plk. Mgr. Bc. Tomáši Tuhému

11. Opakovaně se objevuje v postupech policejních orgánu zatýkání osob za použití donucovacích prostředků a zásahových jednotek, ačkoliv je zjevné, že by dostačujícím postupem bylo předvolání na policejní služebnu či útvar, nebo pouhá výzva k následování. Toto jednání je již samo o sobě traumatizující, často pro dotčené velmi stresující a ponižující až dehonestující. Jsou tak dle nás narušeny základní zásady trestního procesu.

12. Proto se ptáme:

13.
– Vyvozujete z této zažité praxe a tohoto  konkrétního případu nějaké závěry?

– Byla přijata systémová opatření minimalizující tyto postupy na míru skutečně nezbytnou, aby i úkony zadržení, zajištění a sdělení obvinění byly spojeny s minimálním využitím donucujících prostředků a dalších psychicky či fyzicky násilných metod?

VI. Stanovisko Unie obhájců

14. Unie obhájců je přesvědčena, že presumpce neviny není jen prázdný pojem formálního charakteru. Má a musí se projevovat i v přístupu orgánů policie realizujících prvotní úkony vůči možným podezřelým. Jen tak je naplňován v celé šíři pojem právního státu a potlačován nežádoucí prvek denegace spravedlnosti i v rovině mimoprofesních postupů  a demonstrace policejní síly.

Stanovisko schváleno Prezidiem Unie obhájců dne 3.července 2014

Unie obhájců ČR
JUDr. Tomáš Sokol, prezident

Odpověď NSZ