Stanovisko Unie obhájců ČR č. 4/2019 k formě povolování sledování osoba a věcí dle § 158d tr. řádu a to ve formě sledování vnitřních prostor motorového vozidla (prostorový odposlech)


27.5.2019

1) Sledování osob a věcí spočívající v tzv. prostorovém odposlechu komunikace v motorovém vozidle není v trestním řádu výslovně upraveno. Z důvodů, které stručně uvedu, má Unie obhájců ČR zato, že povolení k využití tohoto operativně pátracího prostředku musí vydat soud a nepostačuje povolení vydané státním zástupcem.

2) Základní otázka, kterou je třeba zodpovědět při úvaze o tom, kdo by měl vydat povolení k prostorovému odposlechu komunikace v motorovém vozidle, je otázka povahy tohoto prostoru. Ani na tu zákon nedává jasnou odpověď. Na jedné straně je zřejmé, že motorové vozidlo většinově nelze považovat za obydlí. Tedy za místo bydlení Ani to ale neplatí bezvýhradně, jde spíše o to, že běžně není motorové vozidlo jako obydlí využíváno. Výjimku tvoří jednak ta motorová vozidla, která jsou již jako obydlí konstruována a také certifikována (obytné vozy – karavany) případně auta, která jsou z nějakého důvodu jako obydlí reálně využívána. Většinově ale automobil je využíván k přepravě z místa na místo a nikoliv k bydlení. Za jakýsi mezi stupeň by zřejmě mohly být považovány dálkové autobusy, u nichž by asi bylo možné hovořit o krátkodobém bydlišti, nicméně ty nelze považovat za relevantní. S tímto názorem konvenuje i fakt, že právní praxe rozhodně nevnímá vloupání do motorového vozidla jako naplnění skutkové podstaty tr. činu porušování domovní svobody dle § 178 tr. zákoníku.

3) Na straně druhé ovšem prakticky každý člověk oprávněně vnímá prostor automobilu jako soukromý osobní uzavřený prostor, do kterého nesmí nikdo bez našeho souhlasu vstoupit. Vyplývá to zřejmě z jeho konstrukční podstaty, díky níž je vnitřní prostor automobilu do značné míry oddělen, zejména pak zvukově, od vnějšího světa. Tím vzniká důvodné přesvědčení o intimitě tohoto prostoru, byť samozřejmě limitované mírou jakou je kabina či obecně vnitřní prostor automobilu prosklen a tedy vizuálně přístupný. Pokud ale jde o interní komunikaci verbální, pak snad s výjimkou kabrioletu jde skutečně o ryze intimní záležitost.

4) Tzv. prostorový odposlech je realizován na základě ustanovení § 158d odst. 3, podle něhož:

Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků.

5) Striktně řečeno, vnitřní prostor automobilu nelze (až na uvedené výjimky) považovat za obydlí v pravém slova smyslu. Jinou věcí ale je, jak je pojem „obydlí“ interpretován pro účely povolování sledování osob a věcí.

Komentář k trestnímu řádu[1] k odst. 3 § 158d tr.řádu v čl. 17 uvádí:

K obydlí srov. výklad v bodě 3 k § 82 odst. 1 a dále § 133 TrZ. Vzhledem k nálezu ÚS 121/2010-n. (č. 219/2010 Sb.) je třeba rozšířit dosah této úpravy i na jiné prostory a pozemky. K výkladu těchto pojmů srov. výklad k § 82 odst. 2.

Uvedený komentář k § 85 odst. 2 tr.řádu se zabývá pojmem obydlí pro účely domovní prohlídky. In fine zde je ale uvedeno:

Někdy může být sporné, zda se jedná o „obydlí“, nebo naopak o „prostoru nesloužící k bydlení“, např. automobil je prostorem nesloužícím k bydlení, i když není veřejně přístupný, za podmínky, že nejde o obytný přívěs sloužící k bydlení..

6) Kritický je ale poukaz na nález Ústavního soudu , resp. obsah tohoto nálezu, který citovaný komentář v poznámce k odst. 2 § 82 tr.řádu reprodukuje takto:

K vymezení některých prostor nespadajících pod užší vymezení „obydlí“ Ústavním soudem v nálezu č. 219/2010 Sb. V citovaném nálezu se Ústavní soud odvolává mj. na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva založenou na širším pojetí institutu obydlí pro účely stanovení rozsahu základního práva garantovaného čl. 8 odst. 1 EÚLP a vychází z jeho těsného sepětí s právem na soukromý život. Širší pojetí institutu obydlí shledal Evropský soud pro lidská práva při interpretaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve světle dnešních podmínek, a to v souladu s cílem sledovaným čl. 8 EÚLP, tj. ochranou soukromí osob před neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci, neboť v moderní době nelze vést ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení a soukromí realizovaného v pracovním prostředí osoby. Proto Evropský soud pro lidská práva pod právo na respektování obydlí podle čl. 8 odst. 1 EÚLP zahrnuje i požadavek respektu k soukromí sídla společnosti, poboček či provozoven právnických osob (srov. rozhodnutí ze dne 16. 4. 2002 ve věci Société Colas Est. proti Francii), kancelářských prostor (srov. rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Crémieux proti Francii či rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Miailhe proti Francii) nebo prostor advokátních kanceláří (srov. rozhodnutí ze dne 12. 12. 1992 ve věci Niemietz proti Německu). Dodal přitom, že omezení pojmu obydlí způsobem, který by vylučoval místa výkonu povolání, není vždy možné, když stačí poukázat na prolínání a nemožnost odlišení osobních aktivit jednotlivce od jeho aktivit pracovních (Niemietz proti Německu, § 29 a 31).

Ústavní soud dále vychází z toho, že pojetí trestněprocesní úpravy zahrnuté do § 83a ve znění před nálezem vyhlášeným pod č. 219/2010 Sb. bylo odrazem koncepce užšího pojetí institutu obydlí. Podle něj pak bylo obydlí vymezeno pouze prostorem skutečně sloužícím k bydlení, který je třeba odlišovat od prostorů nesloužících k bydlení. Tento přístup, který v důsledku plošně restriktivně interpretoval právo na soukromý život, se pak promítal do stanovení odlišných (přísnějších) podmínek pro nařízení a výkon domovní prohlídky ve srovnání s podmínkami pro nařízení a výkon prohlídky jiných prostor a pozemků. Uvedenou koncepci, vycházející ze striktního odlišování soukromého života jednotlivce realizovaného v prostorách užívaných k bydlení, jemuž je poskytována vyšší míra ochrany před potenciálně excesivními zásahy ze strany veřejné moci, od soukromého života osoby naplňovaného např. v jeho pracovním prostředí anebo v místech, která využívá k výkonu zájmových činností, resp. i nečinnosti v podobě prosté relaxace nebo k zábavě, považuje Ústavní soud za nepřípustnou, neboť míjí účel základního práva na soukromý život. Ústavní soud je toho názoru, že zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit, byť činnosti odehrávající se v prostorách veřejnosti přístupných, resp. neuzavřených, např. podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým omezením, která mohou představovat určitý zásah do práva na soukromý život. Ta však jsou předem co do účelu takových omezení úzce definovaná a také osobě, např. podnikatele, předem známá a taková osoba vybavená touto znalostí vstupuje do různých specifických druhů činností, např. podnikání. Přesto ovšem není dotčeno právo takové osoby žádat soudní ochranu před zákonem sice předvídaným, specifickým zásahem, který však co do jeho nařízení nebo výkonu neodpovídá principu proporcionálního omezení práva na soukromý život. Pokud jde o neohraničené pozemky (např. lesy či louky), je zásadně třeba rozlišovat mezi vstupem na ně a jejich „prohlídkou“, která je spojena se zásahem do integrity takové nemovitosti (pozemku). Proto její provedení musí mít stejný režim jako prohlídka uzavřených prostor. Je totiž obecně známou a sdílenou zkušeností (zejména z dob před rokem 1989), že se právě v takovém prostoru mnohdy realizoval soukromý život skrze uschování věcí, jež měly zůstat skryty očím veřejnosti a mnohdy především veřejné moci. Proto stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak i v případě výkonu prohlídky jiných prostor včetně zemědělských stavení, jakož i pozemků, nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a pro takový zásah je třeba předchozí povolení soudu. Blíže srov. komentář k § 83a.

7) Na to již lze navázat jen poukazem na genezi úpravy nařizování domovních prohlídek, zásadně ovlivněnou výše zmíněným nálezem. V jejím rámci zákonodárce původně odlišoval právě režim domovní prohlídky jako takové, tedy zásahu do nedotknutelnosti obydlí a obecněji do ústavního práva chráněného čl. 12 odst. 1 Listiny základních práva svobod a prohlídky jiných prostor a pozemků. Na základě nálezu pak byl i režim nařizování prohlídek jiných prostor podřízen rozhodování soudem namísto státním zástupcem. Vyjdeme-li z faktu, že například provozovna podnikatele, obchod nebo dílna jsou mnohem méně osobní než prostor osobního automobilu, je naprosto logické, že i tento prostor musí být chráněn stejnou právní intenzitou, jako obydlí anebo jako jiné prostory případně pozemky.

8) Jak již naznačeno, ani prostou úvahou nelze dospět k jinému závěru, než že ne-li zcela, tak jistě většinově je vnitřní prostor motorového vozidla, míněno samozřejmě prostor určený k přepravě osob nikoliv například motorový prostor, vnímán jako soukromí a to možná i v určitém rozporu s faktickým stavem věci, tedy s například vizuální přístupností tohoto prostoru. V tomto bodě je na posouzení kohokoliv, zda soukromě vnímá například prostor svého osobního automobilu jako soukromý anebo jako prostor veřejný. K tomu ovšem nutno dodat, že i případný závěr o tom, že by snad mohlo jít o prostor veřejný, nic nemění na výkladu pojmu nedotknutelnost obydlí, jak je zmíněn, neboť ten v intencích citovaného ústavního nálezu za chráněné prostory považuje i pozemky. Z toho důvodu také i k prohlídce jiných prostor a pozemků nepostačuje nařízení státního zástupce, ale musí je nařídit soud.

9) Zřejmě z podobných důvodů zaujal velmi zásadní názor k tomuto problému i JUDr. Antonín Draštík v autorském komentáři k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018 ve věci Ben Faiza proti Francii, stížnost č. 31446/12[2], který zde mimo jiné uvedl:

Ve vztahu k utajovanému sledování osob a věcí technickými prostředky podle § 158d odst. 1 tr. řádu jde v případě umístění zařízení GPS do vozidla dotčené osoby o zásah do práva na soukromí a bude-li takový zásah, kromě vlastní lokalizace vozidla, umožňovat též odposlech v tomto prostoru uskutečněných hovorů, je k tomu třeba povolení soudce ve smyslu § 158d odst. 3 tr. řádu.

10) K tomu už lze jen dodat poukaz na čl. 9 odst. 3 ústavy, podle něhož: Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Shodneme-li se na tom, že vnitřní prostor automobilu je (snad až na výjimky, potvrzující pravidlo) prostorem soukromým, požívajícím stejné ochrany jako obydlí, a je-li nesporné, že soukromí i obydlí jsem Ústavou chráněné hodnoty, pak nelze ustanovení § 158d vykládat tak, aby do těchto práv mohlo být zasaženo. Míněno jistě s intenzitou, která není pro demokratickou společnost nutná. K stejnému závěru lze dojít na základě čl.4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož: Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Odposlech jako zdroj důkazních prostředků je pro vyšetřování trestné činnosti, a tedy sekundárně pro obranu společnosti před trestnou činností, jistě velmi důležitý. Ale jen v případě, že v konkrétním případě je tento pozitivní výsledek větší, než negativům, které odposlech současně automaticky znamená díky narušení ústavních práv občanů. Je tedy třeba s tímto instrumentem zacházet přiměřeně a tuto přiměřenost zajišťuje soudní kontrola nad používáním těchto prostředků. To je dnes už takříkajíc standard a není důvod proč se od něj jakkoliv odchylovat právě v případě odposlechu komunikace v prostoru motorového vozidla.

11) Z výše uvedeného zřejmě není možné dospět k jinému závěru, než že sledování osob a věcí ve smyslu § 158d trestního řádu, které spočívá v prostorovém odposlechu komunikace v motorovém vozidle je operativně pátracích rozsudkem, k jehož nasazení je třeba povolení soudu. V žádném případě nemůže postačovat povolení státního zástupce, obdobně jako by nedostatečné bylo nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků státním zástupcem. Nadto se zdá být zřejmé, že tento povolovací režim byl dovoditelný jednak obecně ústavně konformní výkladem ustanovení § 158d tr.řádu ale jednak zcela nutně po zveřejnění výše zmíněného nálezu ve sbírce zákonů   pod. č. 219/2010 Sb. Tedy zhruba od poloviny roku 2010.

 

V Praze dne 24. 5. 2019

JUDr. Tomáš Sokol

prezident Unie obhájců ČR

 

 

[1] Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013,

[2] Publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/2018, vydávané Nejvyšším soudem ČR (tzv. Modrá sbírka).