STANOVISKO UNIE OBHÁJCŮ ČR Č. 2/2018 k řízení před Evropským soudem pro lidská práva


2.7.2018

K Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) byla podána stížnost advokátky ohledně výkladu časové působnosti nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 4/14 ze dne 19.4.2016 ( nezákonnost úkonů místněnepříslušného soudu v přípravném řízení )

Unie obhájců České republiky byla kolegyní advokátkou Mgr. Kateřinou Škráčkovou informována, že dne 6.6.2018 kolegyně podala stížnost k ESLP, týkající se mimořádně sledované problematiky časové působnosti shora uvedeného nálezu Ústavního soudu.

Jedná se o situaci, kdy v rámci blíže nespecifikovaného trestního řízení byla ve dnech 15. a 16. ledna 2016 prováděna prohlídka prostor užívaných jistou advokátní kanceláří, kdy v rámci těchto prostor má svou advokátní kancelář i kolegyně – stěžovatelka. Stěžovatelka nebyla a není účastníkem vedeného trestního řízení a jako taková tedy měla omezenou možnost brojit proti tomuto a následným zásahům. Ve věci prohlídky prostor kanceláře stěžovatelky rozhodoval (vydal příkaz) Okresní soud v Pardubicích na návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, přičemž tento soud neměl žádnou souvislost s trestní věcí. Skutek se stal zcela jednoznačně, a to uvedlo i Vrchní státní zastupitelství v Praze, v okrese Beroun.

Tím ovšem byla zásadním způsobem narušena rovnost zbraní, neboť stát byl prostřednictvím státního zástupce zvýhodněn tím, že si mohl vybrat příslušný soud, přičemž podezřelý či obviněný takovou možnost nemá, nemluvě o stěžovatelce, která nebyla a není stranou trestního řízení.

Práva třetích osob jsou v rámci prohlídek advokátních kanceláří chráněna přítomným zástupcem České advokátní komory. Tento v dané věci odmítl dát souhlas k seznámení se orgánů činných v trestním řízení se zajištěnými listinami a daty na nosičích, a následně byl jeho souhlas nahrazen rozhodnutím opětovněsoudu místně nepříslušného (Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích).

Prohlídka jiných prostor a zejména pak zajištění věcí a řízení o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory tedy bylo bez dostatečných a relevantních záruk proti zásahu do profesní důvěrnosti. Ani k opakované žádosti nebylo umožněno pořízení otisků a ponechání zařízení pro zachování dalšího chodu advokátní kanceláře. Zabavení všech počítačů v advokátní kanceláři in natura je tak jen pouhou zvůlí, která má omezit chod advokátní kanceláře a omezit práva třetích osob, tj. klientů, kteří s danou věcí nemají vůbec nic společného.

Stěžovatelka (společně s dalšími stěžovateli) ve své ústavní stížnosti odkázala na platný a účinný nález Ústavního soudu Pl.ÚS 4/14. V něm se Ústavní soud jednoznačně vymezil proti dosavadní praxi svévolné volby soudu pro přípravné řízení trestní ze strany státního zastupitelství a stanovil, že vytýkané porušení zásady zákonného soudce v přípravném řízení trestním je vážné porušení ústavnosti s tím, žeřešení shledal v ústavně konformním výkladu trestního řádu, tedy že ust. § 26 se musí užívat v aplikační souvislosti s ust. § 18 trestního řádu tak, že soudem pro přípravné řízení je okresní soud v místě, kde se stal trestný čin.

Ústavní stížnost stěžovatelky však byla odmítnuta s tím, že prohlídky jiných prostor a pozemků byly nařízeny dříve (dne 4. ledna 2016), než byl vydán tento výkladový nález (dne 19. dubna 2016) a nelze jej tedy použít zpětně. Tento argument je však nutné kategoricky odmítnout. Ke svévolné volbě soudu pro přípravné řízení státním zástupcem v praxi docházelo a došlo i v případě stěžovatelky. Ústavní soud právo netvoří, jen je aplikuje. Nelze připustit, že by ústavní právo na zákonného soudce a rovnost zbraní existovalo až od vydání tohoto výkladové nálezu Ústavního soudu. Toto právo existuje a existovalo minimálně od přijetí Listiny základních práv a svobod, účinné od 28.12.1992.

Závěr Ústavního soudu v odmítavém usnesení týkající se stěžovatelky, že nelze použít závěr o nalezení základního lidského práva zpětně, nemůže v kontextu systému základních lidských práv a svobod obstát. Základní lidská práva, tedy práva přirozená, totiž existují nezávisle na vůli člověka. Normativní akty, jimiž jsou všechny generace lidských práv vtělovány do právních řádů jednotlivých zemí a i v mezinárodním měřítku mají povahu deklaratorní (např. Deklarace práv člověka a občana, Všeobecná deklarace lidských práv), a v případě nalezení takového práva v materiálně odpovídající forměrozhodnutí Ústavního soudu (Pl. ÚS 4/14) je tak nelze časově omezovat pouze pro futuro, ale působí při každém následném nalézání základních práv a svobod.

Unie obhájců ČR bude řízení před ESLP v této věci bedlivě sledovat a o jeho průběhu své členy informovat.

 

V Praze dne 1. 7. 2018

 

JUDr. Marek Nespala

člen prezidia Unie obhájců ČR