Stanovisko Unie obhájců ČR č. 1/2019 k nedostatkům právní úpravy ochrany důvěrného vztahu mezi advokátem a jeho klientem v trestním řízení


14.3.2019

I. Úvodem

Některé případy z poslední doby (viz např. kauza Shahrama Abdullaha Zadeha[1]nebo kauza odejmutí advokátního spisu státním zástupcem[2]) provokují stále častěji k zamyšlení nad (ne)dostatečnosti stávající právní úpravy, pokud jde o zajištění ochrany důvěrného vztahu mezi advokátem a jeho klientem, resp. obhájcem a obviněným.

Právo obviněného na obhajobu je v souladu s ustanovením článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ústavně zaručeným právem. Není pochyb o tom, že právo na zachování důvěrného vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem je dílčím komponentem tohoto práva, pročež by rovněž mělo požívat náležité právní ochrany.

U některých institutů trestního řádu je ochrana důvěrnosti vztahu výslovně zaručena, u některých výslovná úprava absentuje, ačkoliv by byla nanejvýš vhodná. Navíc ani v případě těch institutů, u nichž je ochrana důvěrné komunikace obviněného s obhájcem dána, nelze stávající právní úpravu akceptovat bez výhrad.

II. Stávající právní úprava

a) trestní řád

V rámci úpravy v trestním řádu lze identifikovat ustanovení, která 1) chrání přímo důvěrnost komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem, 2) chrání důvěrnost právních porad mezi obviněným a obhájcema 3) obecně reflektují advokátovu povinnost mlčenlivosti.

Ad 1) Do první z uvedených kategorií je možné zařadit zejména úpravu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§ 88 TŘ), kde v odst. 1 trestní řád výslovně uvádí: Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Zjistí-li policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam odposlechu bezodkladně zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Protokol o zničení záznamu založí do spisu. Obdobnou záruku poskytuje také ustanovení § 158d odst. 1 TŘ v případě sledování osob a věcí: Pokud policejní orgán při sledování zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam s obsahem této komunikace zničit a poznatky, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.

Ad 2) Důvěrnost právních porad mezi obviněným a obhájcem je trestním řádem výslovně zaručena pouze v případech, kdy je obviněný omezen na svobodě: § 33 odst. 1 TŘ (práva obviněného): Má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. (…) Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Obdobně v § 69 odst. 4 (práva zatčené osoby): Zatčená osoba má právo zvolit si obhájce, mluvit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zatčení.; a § 76b (práva zadržené osoby): Zadržená osoba má právo zvolit si obhájce, mluvit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení; či § 179b odst. 2 (práva podezřelého ve zkráceném přípravném řízení):Zadržený podezřelý má právo zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení. O tom je třeba podezřelého před jeho výslechem poučit a poskytnout mu plnou možnost uplatnění jeho práv. Významné je také ustanovení § 41 odst. 2 TŘ, které předvídá důvěrnost porady s vazebně stíhaným obviněným také jako právo samotného obhájce.

Ad 3) Advokátovu povinnost mlčenlivosti jako takovou reflektuje zejména ustanovení § 8 (součinnost státních orgánů, fyzických a právnických osob s orgány činnými v trestním řízení), § 99 (výslech svědka), § 158 odst. 8 (podání vysvětlení), § 78 odst. 2 (předložení a vydání věci), § 85b (prohlídka prostor, v nichž advokát vykonává advokacii).

b) zákon o Policii ČR

Ze zákona o Policii ČR lze zmínit ustanovení § 18 (vyžadování pomoci od osob a orgánů), které z obecné povinnosti poskytnout součinnost policistům vyjímá podklady a informace dotčené povinností mlčenlivosti, ustanovení § 24 odst. 4, v němž je zakotveno právo osoby omezené na svobodě zajistit si na své náklady právní pomoc a mluvit s právním zástupcem bez přítomnosti třetí osoby; a ustanovení § 61 odst. 3, které obdobně jako v trestním řádu chrání povinnost mlčenlivosti v případě podání vysvětlení.

c) zákon o advokacii

Z tuzemských předpisů je vhodné zmínit ještě úpravu obsaženou v zákoně o advokacii, byť tato necílí přímo na trestní řízení, nýbrž ukotvuje ochranu vztahu advokáta a klienta obecně. Zde není bez významu, že dodržování povinnosti mlčenlivosti je součástí advokátního slibu [§ 5 odst. 1 písm. j)] a povinnost mlčenlivosti je advokátům zdůrazněna také v souvislosti s výkonem advokacie v rámci společnosti. Mlčenlivosti advokáta se pak věnuje celé ustanovení § 21, kde jsou z ní stanoveny rovněž výjimky.

III. Nedostatky současné právní úpravy

Existenci výše uvedených ustanovení je třeba kvitovat, nicméně i k nim lze mít určité výhrady. Například není zcela jasné, od jakého okamžiku má být komunikace mezi osobou, proti níž se vede trestní řízení, a jejím právním zástupcem garantována(§ 88, § 158d TŘ). Právní úprava hovoří o obviněném, což by nasvědčovalo tomu, že počátek právní ochrany je vázán na zahájení trestního stíhání, nicméně z logiky věci je podle názoru Unie obhájců zapotřebí vykládat tato ustanovení extenzivněji a vztáhnout jej také na fázi prověřování. V tomto duchu se ostatně vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 889/10, když uvedl, že „(…) nelze považovat za ústavněprávně akceptovatelný názor, že by k realizaci základního práva na právní pomoc mělo docházet až v okamžiku, kdy se orgán veřejné moci nějakým formálním způsobem (zde předložením plné moci policejnímu orgánu či soudu) dozví o tom, že tohoto práva někdo využívá. Doba mezi okamžikem, kdy se někdo obrátí na advokáta s tím, aby mu poskytl právní pomoc, a okamžikem, kdy se tato skutečnost stane zjevnou pro dotčený orgán veřejné moci, jen stěží může být v ústavněprávním vzduchoprázdnu.“ Závěry z uvedeného rozhodnutí spíše hovoří pro zahájení ochrany od okamžiku, kdy se osoba, proti níž se trestní řízení vede, obrátí na advokáta s žádostí o právní pomoc.

Za pozornost stojí také nedůvodné rozdíly v právní úpravě tzv. posteriorní ochrany, tedy mechanismů, jimiž se lze bránit proti nezákonnosti příslušného úkonu poté, co byl proveden. Zatímco v případě tzv. klasických odposlechů předvídaných v ustanovení § 88 zákon umožňuje dotčené osobě, aby po ukončení odposlouchávání nechala zákonnost odposlechu přezkoumat Nejvyšším soudem, v případě sledování osob a věcí podle § 158d, které zahrnuje také např. provádění tzv. prostorových odposlechů, jež mohou být neméně invazivním zásahem do základních práv, takováto záruka dána není.

Kromě toho jsou zejména v trestním řádu mnohé instituty, které na specifičnost důvěrného vztahu advokáta a jeho klienta (obhájce a obviněného) a nutnost jeho ochrany nereagují takřka vůbec. Kromě domovní prohlídkya odnětí věcije to také případ otevření zásilky, zjištění údajů o telekomunikačním provozunebo předložení a vydání věci. U některých z těchto ustanovení je pamatováno na ochranu obsahu komunikace mezi obviněným a obhájcem, ale jen na straně obhájce (§ 78 odst. 2, pokud jde o povinnost k předložení nebo vydání věci; § 85b prohlídka prostor, v nichž advokát vykonává advokacii), nikoliv na straně obviněného či podezřelého.

IV. Úvahy o změnách právní úpravy

Unie obhájců zastává názor, že tyto nedostatky by měly být zákonodárcem zhojeny, což se nabízí obzvláště nyní, kdy probíhá rekodifikace trestního práva procesního.

Legislativních řešení, kterými by bylo lze kýženého zvýšení ochrany důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem v trestním řízení dosáhnout, se nabízí vícero.

Jedním z nich by mohlo být právní zakotvení obecného ustanovení trestního řádu, které by vymezilo limity použití (zejména) zajišťovacích institutů a operativní pátracích prostředků ve vztahu k tomuto právu. Tímto způsobem by bylo možné vyloučit obcházení procesních záruk některých institutů za pomoci užití jiných, u nichž srovnatelné záruky absentují. Takové ustanovení by dále mohlo zahrnovat obecný prostředek tzv. posteriorní ochrany a obecnou povinnost orgánů činných v trestním řízení zničit a nijak nepoužít důvěrnou komunikaci advokáta s klientem, ať už se k ní dobraly jakkoliv. V rámci tohoto ustanovení by mohl být také vyjasněn časový úsek, od kterého je v trestním řízení právní ochrana důvěrné komunikace mezi advokátem a klientem garantována.  Z pochopitelných důvodů by se takové záruky netýkaly případů, kdy je ochrany důvěrného vztahu advokáta a klienta zneužíváno k páchání trestné činnosti.

Kromě toho je samozřejmě alternativní cestou také doplnění a zpřesnění dosavadních ustanovení, které s sebou nese výhodu v podobě možnosti bránit se specifickým způsobem proti zneužití toho kterého konkrétního institutu.

Konečně za zvážení stojí také vhodná kombinace obou těchto řešení.

Závěr

Unie obhájců ČR zaznamenala v médiích případy, kdy ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k prolomení práva na zachování důvěrného vztahu mezi advokátem a jeho klientem v trestním řízení. V reakci na to analyzovala právní úpravu zejména zajišťovacích institutů a operativně pátracích prostředků z hlediska dostatečnosti záruk proti zásahům do tohoto práva a došla k závěru, že stávající právní úprava v tomto ohledu dostačující není. V reakci na toto zjištění poukazuje Unie obhájců na nutnost provedení odpovídajících legislativních změn a zvažuje možná řešení. Některá z nich byla ve stručnosti výše nastíněna.

 

V Praze dne 13. 3. 2019

 

doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph. D.

viceprezident Unie obhájců ČR

 

[1]Srov. Stanovisko Unie obhájců ČR č. 3/2017 k reakci ministra spravedlnosti na interpelaci ve věci nezákonně použitých odposlechů, dostupné z http://www.uocr.cz/stanovisko-unie-obhajcu-cr-c-32017-k-reakci-ministra-spravedlnosti-na-interpelaci-ve-veci-nezakonne-pouzitych-odposlechu/

[2]K tomu blíže např. Vyjádření Unie obhájců ČR k případu neoprávněného odejmutí advokátního spisu ze dne 31. ledna 2019, dostupné z http://www.uocr.cz/vyjadreni-unie-obhajcu-cr-k-pripadu-neopravneneho-odejmuti-advokatniho-spisu/