Názor na novelu trestního zákoníku


19.9.2014

Názor na novelu trestního zákoníku

1)           Ministerstvo spravedlnosti zhruba v polovině srpna dopracovala návrh novely trestního zákoníku. Myslím, že stojí zato se na tento návrh podívat a minimálně v rámci Unie o něm vést diskusi. Zda diskuse vyústí v Stanovisko Unie je věcí další a mimo jiné to závisí kvalitě této diskuse.

2)           Navrhovaná novela trestního zákoníku se má dotýkat osmi ustanovení. Z toho ve dvou případech fakticky zpřísňuje trestní sazbu (§ 230, § 231 tr.zákoníku) a v dalších případech mění skutkovou podstatu anebo subjektivní stránku trestného činu.

3)           Zvýšení trestní sazba v ustanoveních § 230 a § 231 tr.zákoníku, tedy za trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací zvyšuje základní sazbu z 1 roku na 2, a kvalifikovanou trestní sazbu ze 2 let na 3 a ze 3 let na 4 v případě zvlášť šikovného hackera. Toto zpřísnění nepovažuji za významné a nedomnívám se, že by bylo třeba se jím zabývat jako s větším problémem. Kromě toho soudím, že až na výjimky je výše trestní sazby spíše problém politický než právní. Ale připouštím, že i to samo je téma na diskusi. Nicméně vnímám v souvislosti s předloženým návrhem úplně jiné problémy.

4)           Podobně lhostejně nahlížím na uvažovanou změnu ustanovení § 281,§ 282 a § 298a tr. zákoníku. Zde jde o úpravu skutkové podstaty ve vztahu k subjektivní stránce tr. činu. Současná podoba má umožnit postih nedovolené výroby a držení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky, nedovolené výroby a držení jaderného a zvláštního štěpného materiálu a manipulaci s látkou poškozující ozonovou vrstvu. Už z názvu plyne, že to jsou dost kuriosní delikty sami o sobě. Ve všech případech jde aktuálně o úmyslný trestný čin, avšak novela navrhuje rozšířit jeho dopad i na jednání spáchaná z hrubé nedbalosti. I tuto úpravu vnímám jako spíše politickou záležitost či gesto. Ostatně mezi zvlášť hrubou nedbalostí a úmyslem nepřímým již z hlediska interpretace zavinění není příliš velká vzdálenost. Nedomnívám se, že by to v praxi představovalo nějaký vážnější problém.

5)           Ustanovení § 333 tr.zákoníku (nepřímé úplatkářství) by podle návrhu mělo být rozšířeno o skutkovou podstatu „dá si slíbit“, když zatím bylo pouze postihováno požádání nebo přijetí úplatku. Tady už nejde o až tak kosmetickou úpravu, ale problém s nepřímým úplatkářstvím je někde jinde, o čemž se příležitostně zmíním. Nicméně navrhovanou změnu nevnímám jako něco zásadně nepřijatelného. Například pro neurčitost apod. Ostatně změna koresponduje s konstrukcí předchozích dvou ustanovení, tedy § 331 a § 332 tr.zákoníku, které postihují nejen přijetí úplatku a podplácení, ale i žádost o úplatek nebo slib či nabídku. Osobně mám  ke skutkové podstatě nabídky úplatku krajní nedůvěru, zejména pokud jde o šíři výkladu pojmu nabídka. Ale jestliže už jsou takto konstruována obě „hlavní“ ustanovení, má logiku i obdobná konstrukce nepřímého podplácení.

6)           Zcela jiná situace ale je v případě návrhu změn ustanovení § 214 a § 216 tr. zákoníku, která mají být naopak doplněna o cosi, co podle mého názoru není akceptovatelné.

Ustanovení § 218 trestního zákoníku postihuje podílnictví a úprava by měla spočívat v doplnění litery b) o text umožňující postih toho, kdo k takovému účelu úmyslně vytváří podmínky. Konkrétně:

Podílnictví

           (1) Kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá

a) věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, nebo

b) věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v písmenu a),

nebo kdo k takovému účelu úmyslně vytváří podmínky,

Obdobně v případě § 216 tr.zákoníku by aktuální verze ustanovení odst. 1 postihuje měla být doplněna o obdobnou úpravu:

§ 216

Legalizace výnosů z trestné činnosti

            (1) Kdo vytváří podmínky k zakrytí původu, tento původ zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu

a) věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, nebo

b) věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v písmenu a), nebo

7)           Stěžejní a velmi zásadní problém je v tom, že není jasno, co zmíněná úprava vlastně znamená v praxi. Nemá žádnou zákonnou definici, nadto je ale součástí skutkové podstaty tr.činu přípravy dle § 20 tr.zákoníku. Jaká činnost je konkrétně míněna pojmem „vytváření podmínek“ není patrné ani z důvodové zprávy. Ta odkazuje na celou řadu mezinárodních závazků, z nichž potřeba takovéto změny údajně vyplývá. Konkrétní citace, z níž by taková nutnost skutečně vyplývala, ale uvedena není. Lze naopak namítnout, že změna určitě není vyvolána praktickou potřebou, tedy zjištěním jednání, které se jeví jako nežádoucí ale není možno jej trestně postihnout. Pravý důvod návrhu obou změn však výslovně přiznává až důvodová zpráva.

8)           Jak řečeno, navrhovaná změna obou ustanovení je především a obecně vysvětlována v důvodové zprávě tvrzením, že současná úprava postihu podílnictví a legalizací výnosů z trestné činnosti neodpovídá některým požadavkům evropského práva a mezinárodních smluv. Dále se tvrdí, že navrhovaná právní úprava vychází z potřeby zapracovat do českého právního řádu předpisy EU, ale i požadavky některých mezinárodních uskupení v oblasti boje s korupcí a praním špinavých peněz. Má jít o dílčí změny, jejichž cílem je dosažení standardů právní úpravy vyplývající z mezinárodních i evropský závazků ČR, což je v podstatě replikou předchozí věty.

O několik řádků níže se v důvodové zprávě jako na iniciační moment poukazuje na hodnotící zprávu ČR ohledně inkriminací, schválenou Skupinou států proti korupci (tzv. GRECO) v rámci třetího hodnotícího kola na jaře 2011. A dále naplnění požadavku Výboru expertů pro hodnocení opatření proti praní špinavých peněz a financování terorismu (tzv. Moneyval). S tím, že: Právní úprava a související institucionální opatření je třeba do českého trestního práva zavést trestnost přípravy u některých trestných činů proti majetku, a to u trestného činu podílnictví a legalizace výnosů z trestné činnosti. Tento požadavek vyplývá také z Úmluvy Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami (Vídeňské úmluvy) a Úmluvy Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (Palermské úmluvy).

9)           Bylo řečeno, že toto vysvětlení je velmi neurčité. Následně se ale důvodová zpráva vyjadřuje zcela jasně k záměru (str. 1 , část B) ….do českého trestního práva zavést trestnost přípravy u některých trestných činů proti majetku, a to u trestného činu podílnictví a legalizace výnosů z trestné činnosti. Zavést trestnost přípravy by bylo obecně vcelku jednoduché, protože trestní zákoník pojem přípravy zná, definuje jí a jde o historicky používaný institut. Problém je ale s tím, že postih přípravy je možný toliko u zvlášť závažných zločinů, což je kritérium, které nesplňuje ani tr.čin dle § 214 ani § 216 tr.zákoníku. A v tom zřejmě bude jádro problému.

10)         Podle § 20 tr.zákoníku, odst. 1 příprava tr.činu záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu. Jde o relativně rozsáhlou úpravu s příkladným výčtem činností, které by mohly být naplněním skutkové podstaty tohoto trestného činu a se zásadní podmínkou, podle které jde o trestný čin, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného trestného činu.

Ustanovení § 20 tr.zákoníku zmiňuje také zvláštní část důvodové zprávy k bodům 1 a 2,( návrhu novely § 214 a 216 tr. zákoníku), aniž by jasně vysvětlila, proč není uvažována možnost prostého zakotvení trestnosti přípravy do obou ustanovení. A zejména, proč když to není ex lege možné, pokouší se to navrhovatel takto „podloudně“ vyřešit. To, že zpracovatel návrhu zjevně obchází podstatu problému bych považoval za doklad jeho neseriosnosti, kombinované navíc s naprostou naivitou, pokud snad spoléhal, že si této skutečnosti nikdo nevšimne a podaří se do tr.zákoníku bez problémů „vpašovat“ jinou úpravu přípravy tam, kde příprava dle § 20 tr.zákoníku nepřichází jako trestný čin v úvahu..

11)         Podle § 14 trestního zákoníku se trestné činy dělí na přečiny a zločiny, přičemž přečinem jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody v horní hranici trestní sazby do 5 let. Zločiny jsou ostatní trestné činy, které nejsou přečiny a zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let. V případě trestného činu podílnictví dle § 214 tr.zákoníku je nejvyšší trestní sazba dle odst. 4, tedy pro případ, že trestný čin byl spáchán ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě, která má hodnotu velkého rozsahu nebo pachatel získal činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu v rozsahu od 3 do 8 let. V žádném případě tedy nemůže jít o zvlášť závažný zločin. Podobně je tomu i v případě trestného činu dle § 216 tr. zákoníku, tedy legalizace výnosu z trestné činnosti. Z definice těchto protiprávních jednání tedy vyplývá, že u nich nemůže být trestná příprava. Jak už zmíněno, autoři novely se tomuto naprosto zřejmému faktu, jehož důvody zřejmě není třeba podrobněji rozebírat, snaží vyhnout tím, že do samotné skutkové podstaty trestného činu implantují cosi, co více či méně souvisí s definicí přípravy trestného činu. V případě trestného činu podílnictví je to úmyslné vytváření podmínek, což jak z výše uvedeného patrno je součást definice trestného činu přípravy. Podobně tomu je i v případě trestného činu dle § 216 trestního zákoníku. Novela tedy ve svém záměru zcela nezakrytě směřuje k obcházení jednoho z principů trestního zákoníku, který je, mimo jiné vyjádřen v publikaci Trestní zákoník I, Šámal a kolektiv, obecná část (§ 1 až 139), Šámal a kolektiv, 2. vydání C. H. Beck, 2012. Na straně 278 je mimo jiné uvedeno: Především pouhou myšlenku, ale zpravidla ani její projevy nelze trestním právem postihovat. Beztrestnost pouhé myšlenky odpovídá zásadě, podobně je tomu zásadně také u projevu myšlenky spáchat trestný čin. U vlastní myšlenky není tento přístup žádných pochyb. Poněkud složitější je to u projevu myšlenky či projevu úmyslu spáchat trestný čin, který sice zpravidla trestný není, ale výjimečně může být trestně postižitelný, pokud takový projev naplňuje znaky samostatného trestného činu (delicta sui generis). Tak tomu je například u trestného činu nebezpečného vyhrožování……

12)         Jinak řečeno, jestliže zákonodárce dospěl k závěru, že příprava má být trestná jen u těch nejzávažnějších deliktů, ty jasně definoval a ustanovení § 214 a § 216 tr.zákoníku do této skupiny nespadají, pak jde o záměr, který je nutno respektovat. Autoři novely se ale pokoušejí tento záměr obejít a prosadit postih přípravy i u méně škodlivých deliktů. Již to je třeba zásadně odmítnout. Navíc (a zřejmě logicky) se tak děje legislativně velmi problematickým způsobem, který spolehlivě garantuje řadu praktických problémů, pokud by novela byla schválena. Pokud by už skutečně byla situace taková, že pod tlakem shora zmíněných dokumentů by opravdu nebyla jiná možnost, než uzákonit trestnost přípravy i u obou zmiňovaných deliktů, je třeba se s tím vypořádat legislativně čistým a korektním postupem.

13)         Jak naznačeno, kromě principiálního lze mít k návrhu výhrady ještě z několika dalších důvodů. Především použití pojmu, „vytvářet podmínky“ který je součástí skutkové podstaty právní normy pro formulaci skutkové podstaty jiné skutkové podstaty samo o sobě vytváří významné riziko či spíše jistotu výkladových problémů v okamžiku, kdy bude možné o takovéto aplikaci s ohledem na skutek uvažovat. Trestnost přípravy trestného činu totiž vyžaduje splnění celé řady předpokladů, z nichž vytváření podmínek je jedním z nich. Ustanovení § 20 odst. 1 tr. zákoníku pak ještě příkladmo definuje určité činnosti, například organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, spolčení, srocení atd. viz toto ustanovení. Stanoví také okolnosti zániku trestní odpovědnosti za přípravu, stanoví i dokonání a pokud je známo, výklad tohoto pojmu příliš velké potíže v praxi nečinil. Předkladatel novely, jenž svým postupem jasně přiznává, že když není možné z povahy trestných činů dle § 214 a 216 tr. zákoníku stíhat jejich přípravu, se pokouší konstruovat jakýsi speciální delikt přípravy přímo v ustanovení § 214 a § 216 tr.zákoníku. Činí tak tím způsobem, že „vmontoval“ část popisu přípravy do skutkové podstaty trestného činu. Ovšem bez toho, že by stanovil další podmínky trestnosti přípravy jako tomu je v případě ustanovení § 20 tr.zákoníku. Logicky vniká otázka, jak se příprava dle § 20 tr.zákoníku liší co do své podstaty a naplnění znaků od toho, co má být vytvořeno v ustanovení § 214 a § 216 tr.zákoníku?

14)         Nikde v důvodové zprávě nelze nalézt exaktní odpověď na otázku, zda je třeba aby byly splněny i další podmínky přípravy, má-li být stíhána v případě ustanovené § 214 a 216 tr.zákoníku. A pochopitelně nic takového nelze vyčíst ani z navrhované úpravy skutkové podstaty. Tedy zda musí jít příkladmo o organizátorství, opatření nebo přizpůsobení prostředku nebo nástrojů atd. Tato neurčitost je vysoce nebezpečná pro kohokoliv, ale lze ji s ohledem na hlavní účel tohoto rozboru velmi přesně demonstrovat na možném dopadu na advokáty. Základem tohoto příkladového modelu je otázka, zda je možné, aby byl za vytváření podmínek k zakrytí původu věcí nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem, stíhán advokát, který uzavřel smlouvu o právní služby, jejímž předmětem je sepis kupní smlouvy na jejímž základě by mělo dojít k převodu nemovitosti a jejímu zaplacení prostředky, které byly získány, zjednodušeně řečeno nezákonným způsobem uvedeným v obou ustanoveních. Je zřejmé, že pro kladné zodpovězení takovéto otázky je ponechán nebezpečně velký prostor kreativitě orgánů činných v trestním řízení. Tvrdit například, že advokát si musel být vědom nepřiměřenosti objemu finančních prostředků, kterými musí disponovat kupující, vzhledem k jeho možnostem tyto prostředky získat a tedy, že se advokát minimálně v úmyslu nepřímém zavázal sepsat smlouvu a tím vytvořit podmínky k zakrytí původu takto získaných finančních prostředků, je poměrně snadnou konstrukcí. A v oblasti přípravného řízení i konstrukcí obtížně vyvratitelnou. Lze samozřejmě předpokládat, že posléze se u soudu zjistí, že advokát se minimálně o tyto prostředky či jejich zdroj nezajímal, což je obvyklé a lze zřejmě argumentovat i čl. 6 odst. 3 etického kodexu advokáta, případně tím, že advokát nemůže každého považovat za zločince jen proto, že má peníze, a bude (snad) zproštěn. To mu ale zcela jistě nevrátí to, co vše ztratil v průběhu trestního stíhání. Navíc si lze představit, že někteří soudci, kteří jsou nakloněni spíše myšlence odsoudit každého, kdo se ocitne jako obžalovaný v jejich dosahu, nebudou jevit příliš velkou ochotu chápat poskytování advokátní služby jako činnost, která primárně nespočívá v kádrování klientů. A samozřejmě platí tento modelový případ i pro kohokoliv dalšího, kdo by se ocitl v podobné situaci. V krajním případě si dokonce lze představit i postih kupujícího, v němž bude tvrzeno, že minimálně musel být srozuměn s tím, že je mu placeno finančními prostředky získanými ze shora uvedených nelegálních zdrojů.

15)         Problémů s tímto nejasně formulovaným ustanovením jistě může být mnohem víc. Jako jeden z dalších, které se přímo nabízejí, je třeba zmínit i nejasnost z hlediska časového či stádia deliktu. Pokud jde o přípravu, už z povahy a obsahu tohoto slova je zřejmé, že musí jít o jednání, které časově i logickou posloupností předchází možnému spáchání trestného činu. Přitom připravovaný trestný čin již ani nemusí být spáchán. V případě podílnictví tak jak je aktuálně definováno v trestním zákoně i v případě trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti zcela zjevně musí jít o jednání ex post, jehož subjektivní stránka musí zahrnovat i vědomí o tom, že je disponováno s věcmi nebo jinými majetkovými hodnotami získanými trestným činem. Takto kategoricky ovšem nelze hovořit o výkladu uvažované novely. Podle ní by mělo být postihováno úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu. Podmínky ale mohou být, sami o sobě, vytvářeny s předstihem a záměrem budoucímu pachateli uniknout trestnímu stíhání. Výklad novelizovaných ustanovení by tedy mohl postihovat i jednání, obdobné trestnému činu nadržování, jak je popsán v ustanovení § 366 tr.zákoníku. Podle jeho odst. 1 je trestné jednání toho, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Opět s nepříliš velkou fantazií si lze představit, konstrukci, podle níž jakýsi mlhavý příslib, že někdo něco udělá, až jiný získá majetek či majetkovou hodnotu způsobem, uvedeným v ustanovení § 214 a § 216 tr.zákoníku (například ukryje, převede atd.) nebude posuzován z hlediska toho, že vlastně ještě nebyl pachatel trestného činu a tedy nemohlo dojít k nadržování, ale jako slib, jímž byly pachateli vytvořeny podmínky k spáchání tr.činu. A to tím, že pachateli trestného činu vytvořil prostor pro to, aby nejen odcizil cizí věc, ale aby také měl reálnou šanci, že mu to přinese sledovaný efekt, tedy majetkovou výhodu bez trestného postihu. Tedy tím, že mu někdo jiný prodá či legalizuje výnos z trestné činnosti. A opět zaměřeno na advokáty, nabízí se otázka, zda nějakým policejní snaživec z pouhého právního rozboru toho, za jakých okolností určité jednání může být trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti a za jakých okolností nikoliv, tedy jak se lze vystříhat naplnění skutkové podstaty trestného činu, který advokát na zakázku zpracoval, nedovodí že fakticky šlo o vytvoření podmínek radou, jak případnému trestnímu stíhání uniknout.

16)         lze vyslovit předpoklad, že další členové Unie objeví i další nedostatky navrhované úpravy. Nicméně pro to, aby byla navrhovaná právní norma odmítnuta podle mého přesvědčení stačí i možnosti které byly nastíněny současně s jasným doznáním zpracovatele novely, že se v podstatě pokouší nahradit postih přípravy trestného činu. Ovšem aniž by dodal druhou část tohoto přiznání, že legálně, tedy doplněním zmíněného postihu to s ohledem na podstatu tohoto trestného činu možné není.

17)         Za těchto okolností je tedy mé stanovisko jasné. Jsem zásadně proti této změně a navrhuji, aby se k ní negativně postavila celá Unie obhájců ČR.

 

JUDr. Tomáš Sokol